Tato zprava byla puvodne napsana jako prispevek do nepravidelneho elektronickeho skorotydenniku “Novinky ze zahranici”

Konference v Los Angeles

Tak jsem se vratil z dalekeho zahranici, byt historickou nahodou politicky nalezici pod stejne Spokojene Staty jako Massachusetts. V Jizni Kalifornii je vsechno jinak. Napriklad koukat se na predpoved pocasi nema cenu, kazdy vi dopredu, ze tam budou rikat "80 stupnu Fahrenheita a slunecno". Kazdy den je stejny. Coz ovsem neznamena, ze k zivotu staci kratasy a tricko. Slunicko se morskou mlhou prodere jenom pred polednem, a je na oplatku prekonano hned po zapadu slunce. Jak jsem zjistil, kdo vyrazi v letni nalade na odpoledni prochazku a protahne si ji do tmy, vrati se domu jako rampouch. Dalsi rozdil je vsudypritomne sucho. Nehostinna vyprahla poust pokryvajici vetsinu statu je v mistnich horach a kopcich vetsinou zachovana netknuta. V udolich je pokryta z jedne pulky umele zavodnovanymi ovocnymi sady a z druhe pulky asfaltem. Bez auta to vopravdu, ale dovopravdy, ale ani trosku nejde. Vsemu vevodi Los Angeles, kde jsem stravil dohromady pet dni aniz bych zahledl centrum udajne pouhych 20 km vzdalene od mistni univerzity. Smog je kazdodenni realita... Jezdit po meste jinak nez po dalnici nema cenu, vedlejsi ctvrt je casto 15 kilometru daleko, a na ctvercove siti clovek z nekonecnych cervenych zblbne asi tak za pul hodiny. Dalnice jsou tak precpane, ze se na ne ve spicce pousti na svetla. Ale desitky kilometru krasne plaze taky nejsou k zahozeni. More tak akorat na koupacku, byt s vlnama, ktere znici i vytrvaleho plavce za deset minut. No, a kdyby jednomu spadla do klina vilka v Beverly Hills, nejak by se tam vydrzet dalo. :-) Lec prejdemez k tradicnimu chronologickemu formatu zprav ze zahranici.

Konference se vydarila. Moje prezentace, vycizelovana a nazkousena tyden predem, se vsem pritomnym panum profesorum libila. Cely den se prednaselo v nekolika paralelnich proudech, ale hlavni soucasti tridenni akce byly predevsim spolecenske prestavky na kavu a kazdodenni vecerni koktejlove recepce ci gala-vecere. Popovidal jsem si se znamymi z let minulych, a byl jsem predstaven novym tvarim, znamym osobnostem i ostatnim studentikum. Bylo to dost vycerpavajici, ale je holt potreba dostat se trochu do podvedomi lidi, kteri budou uz pristi rok rozhodovat o mem osudu.

Konference je oficialne od ctvrtka vecer do nedelniho poledne. Pote, co jsem na stejne akci minuly rok prezentoval v nedeli v poledne prazdnym zidlim, jsem se letos rozhodl vytratit se po anglicku do hor uz v nedeli rano. Protoze jsme ovsem vyrazeli jeste s jednim spoluzakem a drby se siri rychle, rozkriklo se to, a z vytraceni po anglicku byl odchod stredem s pranimi hodne stesti v dobyvani vrcholu. Vsichni byli hrozne "impressed" jaci jsme to horalove...

Vylet do hor

Byli jsme ctyri: muj spoluzak On z Izraele (byvaly letec s "ukoly, o kterych nam toho nemuze prilis mnoho rict") s manzelkou Orly (oba novackove co se tyce vicedenniho putovani s batohem, ale dobre vycviceni sluzbou v opravdove armade), Paulina (byt pravidelne se splhajici na skaly, taky novacek ohledne vicedennich akci), a ja - zkuseny horsky vudce. Zacali jsme v nedeli aklimatizacnimi vylety kolem obrovskych sekvoji v Sequoia NP. Videli jsme Sherman Tree - nejvetsi zivouci vec na svete co se tyce objemu - a asi sto dalsich velikanu. Jsou to opravdu uchvatne prastare (tisice let) stromy, zajimave je, ze vetsinou zajdou prekocenim, a ne vekem, protoze vzdoruji ohni a vsem mistnim parazitum... Z celeho sveta rostou jenom na zapadnich svazich Sierry Nevady... Spali jsme uz v narodnim parku Kings Canyon (primo sousedicim se Sequoiou ) v krasnem starem srubu uz 2200 m.n.m. kvuli vyse zminene aklimatizaci.

Plan na dalsich pet dni byl jednoduchy: vystoupat co nejvys behem prvnich dvou dni, zdolat jeden poradny vrchol behem dne tretiho, a sestoupit zase zpatky ve zbyle dva dny. (udoli/kanony na zapadni strane Sierry jsou pres 100 km dlouha, vlastni pohori je rozlohou vetsi nez svycarske, francouzske, a italske Alpy dohromady , a silnice je v celem parku jenom jedna, vede do vysky 1600 m.n.m., 30 km od hlavniho hrebene hor ...to jenom pro predstavu...).

Den 1: Prvni den byl tvrdy - pochod furt do kopce vyprahlou skoro-pousti v hlubokem kanonu potoka Bubbs Creek. Obcas cedr nebo borovice Ponderosa. A vedro. Vsude kolem ledovcem tvarovane zulove steny posete borovicemi s cervenou kurou. Navic jsme byli zatizeni "medvedimi kontejnery" povinymi v Kings Canyon NP od minuleho roku, protoze se prislo na to, ze medvedice uci mladata slphat na tentke vetve a ziskavat tam zavesenou potravu. Sikovny potvurky! Medvedi kontejnery jsou z tluste umele hmoty, a na povrchu uplne hladke (oteviraji se minci), takze se do nich medved nedostane. Po dvaceti kilometrech a 1000 vyskovych metrech jsme toho meli tak akorat dost, vsechny mimo mne z vysky a namahy bolela hlava. Taborak u potoka a super spagety navratily dobrou naladu. Vsude komari, ale to nam po par dnech prestalo vadit.

Den 2: Rano jsme vynesli tabor az do vysky 3000 metru, a na krasnem palouku zalozili zakladni tabor. On s Orly odpocivali zatimco ja s Paulinou jsme vyuzili dobreho rozpolozeni k dobyti krasneho ostreho zuloveho hrebene zvaneho Kearsarge Pinnacles (cca 3600). Prvni opravdove vyhledy, ledovcova jezera s travickou kolem, proste parada. Kings Canyon NP vypada skoro stejne jako Yosemite NP, ovsem divoceji. Taky je nadmorsky vyssi, takze vsechno ma vice alpinsky raz. Nejvyssi hora kontinentalnich US - Mt. Whitney (4400 m.n.m.) je odtud coby dopliv (plus dva dny pochodu). K tomu podvecerni slunce, fotograficky raj. Lec zpatky do tabora a do hajan, cekal nas hlavni vystup.

Den 3. Budicek 6:00 AM. Uznavam, ze to neni pravy "alpinisticky start", ale na nas to ujde. Navic Kalifornie je tak daleko na jihu, ze slunce vychazi i koncem cervna az v sest rano. Cilem dne byl vrchol University Peak (4150 m.n.m.) na hlavnim hrebenu Sierry. Ve zdejsich divokych horach cesty vedou jenom udolimi a do par sedel. Nad hranici lesa je vsechna turistika "podle voka". My jsme si s pomoci pruvodce vymysleli asi 30-ti kilometrove kolecko, ktere obnaselo vystup zbytkem udoli na konec cesty, vystup (uz lezecky technicky) do sedla University Pass jizne od vrcholu, prechod vrcholu z jihu na sever do dalsiho sedla, a sestup vedlejsim udolim zpatky do tabora. Vsechno mimo cestu bylo v provodci hodnoceno jako "Class 2", tedy "ruce jsou potreba, ale vetsinou jen pro rovnovahu, nikde nehrozi smrtonosny pad, a lano neni potreba". To je samozrejme nejjednodussi mozna cesta. Kdyz se jeden malinko odkloni, snadno je najednou treba sahnout do repertoaru odpravdovych horolezeckych technik. To se nam nastesti nestalo mockrat ;-). Vrchol jsme dobyli v jednu odpoledne skoro bez dechu. Jedna vec je stradovat v tehle vysce po upravenem "horskem chodniku", a druha uplne jina vec je slphat se v drobnych kamincich strzemi a obcas udelat shyb na nejakem sutru. Do vrcholove knihy jsme se zapsali jako letos teprve pati, a kochali se celou hodinu dokonalym vyhledem. Na sever a jih nekonecne hradby horskych pasem, na zapad kanon, kterym jsme prisli z kalifornskych nizin, na vychod nevadske pouste a dalsi, uplne bezlese hory. Sestup byl v pohode po suti a snehu, doslo i na kilometrik moreny zasypane obrovskymi zulovymi sutry. Pak zacalo prset, ale my uz jsme byli z nejhorsiho venku, zpatky na znacene ceste kolem krasnych jezer, a nez bys rek svec (rozumej "po trech hodinach pochodu") jsme byli uplne vycerpani zpatky v tabore.

Den 4. byl ve znameni odpocinku, maly vylet k dalsim jezerum v postrannim udoli mel ovsem ponekud strmy sestup, ktery uplne zdecimoval Polininy netrenovana kolena. Sbalili jsme saky paky, sestoupili zpatky do tabora ze dne 1, a doufali ve zlepseni situace.

Den 5. nas cekal sestup zpatky az k autu, coz by bylo v pohode pro zdraveho jedince, ale s tema kolenama to nebylo to pravy orechovy. Vyrobili jsme hul, namasirovali, zavazali, a slo se. 1000 metru dolu po ne zrovna pekne ceste. K tomu vedro jeste horsi nez v prvni den, nebe bez mracku... Nakonec jsem poslednich 8 kilometru nesl oba batohy ja, cimz se nase tempo asi tak vyrovnalo, a mne se dostalo bezvadneho treninku. Z auta jsem mel opravdovou radost. Myslim, ze pet dni v divocine bohate staci. Jako bonbonek na zaver vyletu se nam ukazal na parkovisti mistni medved , a my jsme meli radost ze jsme ho nepotkali v horach. Docela velike zviratko, jevici ovsem daleko vetsi zajem o sendvice a laskominy nez o jejich majitele.

Lec sup do auta, a hura zpatky do LA k Orlininu stryci Raffimu. 500 kilometru ubehlo jak voda pri na Ameriku rozumnych rychlostech kolem 130 km/h. Protoze je na zapade vsechno dal, mistni obyvatele svorne ignoruji nepravdepodobny rychlostni limit 70 MPH, a jedou misto toho vsichni "o fous" vic, cimz snizuji pravdepodobnost lapeni jedince na minimum.

Tak, a to byl vylet do hor. Puvodne jsme meli jet s Polinou hned lezt na skaly, ale vzhledem k tomu, ze chuze se schodu byla stale nemozna, jsme se vypravili radsi na plaz Venice Beach, kde jsme bojovali s vlnami Pacifiku a poridili si rude spaleniny zad nedostatecne namazanych kremem. Kdyz nas pisek uplne vsude zacal stvat, vydali jsme se do Getty Centra - supermoderniho muzea na kopci nad mestem. Pan Getty byl nejaky hrooozne bohaty pan co sbiral umeni (jejda, ted si nejsem jistej jestli "Citizen Kane" byl o nem nebo ne), a vsechno odkazal verejnosti v podobe volne pristupneho muzea. Novy areal na kopci od architekta Meiera (v porovnani s jeho ostatnimi vytvory se velice krotil) dokoncili teprve pred par lety, a je to tam jako z pohadky. Doporucuji obrazky na http://www.getty.edu/gateway/tour/index.htm . Prochazkami po zahradach a mistnostech plnych skvostu vseho druhu jsme zaplnili zbytek dne, a v podvecer se vypravili zpatky do hor, tentokrate jenom kousek nad LA ke slavne skale Wiliamson Rock. Tam jsme celou nedeli lezli a lezli a uzivali si mistni krasne clenite zuly - idealni podminky pro nedelni lezce jako jsme my. No, a pak rychle zpatky na plaz, supky dupky na letiste, vratit pujcene auto, a letydylkem "pres noc" (lety opoustejici zapadni pobrezi pozde vecer se z pochopitelnych duvodu nazyvaji "red-eye") zpatky do bostonu.